Žen* – Růže – Píseň – Kost
Cítí rostliny potěšení a bolest? Výstava přemýšlí o květinách jinak než jako o pouhé dekoraci a řeší komplexní vztah mezi erotikou rostlin, botanikou a tělesností. Podobně jako těla, která jsou queer či trans*, stojí sexualita rostlin v opozici k modernistické snaze o uspořádanost. S pomocí poetických technologií – skrze zvuková díla, kresby, pohyblivý obraz a plastiky – vám tato výstava umožní vidět, slyšet a cítit květiny z místa, které je mnohodruhové a mezigenerační.
Pro info o doprovodném programu, skrolujte na spodek této stránky
Žen* – Růže – Píseň – Kost Kurátorský text
V živelných a emotivních kresbách české umělkyně Anny Zemánkové se rostlinné formy mění v orgány a mořské živočichy, buňky a okvětí se stávají lidskou formou, a vše se společně propojuje, překrývá a mísí. Kreslířský styl Zemánkové je velmi tělesný, a její fantastická flóra současně staví i rozkládá tradici ornamentální a botanické kresby – její zpracování je často precizní v detailu, stejně tak jako výbušné. Rostliny se zde stávají léčivými i libidinálními organismy, které mají také schopnost měnit stavy vědomí – jsou ambivalentní, nabývají i ztrácí lidskou podobu. Hranice splývají, pocity a těla se nachází mimo matici normality. Co na nás čeká v těchto taxonomických meziprostorech – od Linneausovy botaniky po jazykové normy – a jsme vůbec schopni*y si těchto mezer v rámci naší dennodenní rutiny, zvyků a ustálené mluvnice všimnout?
Ve spekulativním scifi příběhu And at the Pinnacle, the Foot of a Mountain umělec/kyně Sin Wai Kin (dříve známé jako Victoria Sin) nás obrovské, svůdné orchideje vyzývají k účasti na jejich reprodukčním cyklu. Sin tímto způsobem přepisuje patriarchální a koloniální narativy validované vědeckým diskurzem, a odkaz orchidejí v jejím díle nefiguruje pro nic za nic: v průběhu druhé poloviny 19. století byly exotické rostliny, včetně orchidejí, přivezeny do nově vznikajících botanických zahrad, a tímto naplňovaly cit období fin-de-siècle pro dekorativní symboliku, a sytily posedlost čímkoliv „exotickým“. George Bataille v eseji „Le Langage des Fleurs“ (Řeč rostlin) chápe květiny jako obscénní, protože dávají na odiv své sexuální orgány a jsou pohlavně polymorfní. V těchto kontextech se rostliny vymykají morálním standardům heterosexuality a Bataille, společně s mnoha jeho vrstevníky, tyto rostliny spojuje s perverzitou (za kterou považoval třeba homosexuální styk, kde nedochází k reprodukci). Tento vztah, který dnes zkoumají vědkyně a vědci v oborech feminismu, queer a trans* teorie – například Caspar Heinemann v jeho eseji „Fucking Pansies : Queer Poetics, Plant Reproduction, Plant Poetics, Queer Reproduction “ – je v tomto ohledu ještě více dokreslen údajnou neukázněností a divokostí rostlinného bujení.
V knize Wild Things: The Disorder of Desire Jack Halberstam nabízí alternativní historii sexuality, a zkoumá způsoby, jakými se koncepce divokosti spojuje s queer prožitkem queer těl. Halberstam chápe divočinu a divokost jako neohraničený a nepředvídatelný prostor, který nabízí protiváhu modernistické snaze o uspořádanost. Pro Halberstama divokost tedy osvětluje normativní taxonomie sexuality a rozkládá je za pomoci radikální queer praxe a politiky. Podobně jako pro Sin Wai Kin, spekulativní převyprávění přírodního světa současně otevírá prostor pro multiplicitu a zakoušení marginalizované zkušenosti. Program výstavy zprostředkovává tuto interakci mezi botanickým a lidským světem, čímž otevírá dveře právě takovéto divokosti.
Lze si představit jasnou hranici mezi bdělostí a spánkem, mezi požitkem a bolestí, pamětí a její ztrátou; hranici, která by rozdělovala uvědomělé a reflexivní umění od toho intuitivního, sebe od zbytku světa? Marie Tučková se v její práci, vypracovanou přímo pro tento projekt, nechala inspirovat uměleckým přístupem Anny Zemánkové, která začínala pracovat vždy po třetí hodině ráno, v hodině mezi psem a vlkem, tedy v čase, kdy veškerá zem spí a mysl je částečně vnořena do snu. Tučková s podobnými postupy pracovala po dobu dvou měsíců, a zkoumala odezvy svého těla, které by dovedly změnit zažité způsoby její dosavadní práce (texty například psala levou rukou). V těchto momentech dala průchod polozapomenutým idejím, obrazům a zvukům, a tvořila svá zvuková prostředí s názvem Before Day-is-moon-lit.
A jakým způsobem se propisuje taková paměť do těla? Lze říci, že se nelidská paměť, požitek a utrpení vpisují do lidských těl, a naopak? A jak se naše interakce s mimolidským světem – třeba světem rostlin a strojů – propisuje do našeho vědomí? Tyto otázky řeší Lucie Rosenfeldová ve svém novém audio příspěvku Jedna verze usínání, který čerpá z osobní zkušenosti uměle vyvolané amnézie po gynekologickém zákroku – toto vepsání je ve jejím díle zároveň poetické, ale i řeší patriarchální systémy vědění, stejně jako sílu medicínského pohledu.
Ruta Putramentainte tvoří z papírmaše velké objekty, které sledují formy geologických útvarů, hmyzích příbytků, rohů a kostí, a hrají si s formálním sochařským tvaroslovím váhy a měřítka, které vtělují do mnohoznačné, materiální formy. Objekty často jsou instalovány na zdi instituce, jako by vstupovaly do sporu s její samotnou strukturou – jsou jako odlitky z lidských stavebních materiálů, provázané s tkání masa a kostí, jejich dutiny odkazujíc na zvnitřnění našich těl. Ruta dále za pomoci algoritmů zpracovává nahrávky hmyzích zvuků, které se linou a vibrují okolo řady objektů Phytocracy Tools od Špely Petrić. Špela vytvořila sérii performativních objektů připomínajících umělecké nástroje, které vystavuje vedle anotovaného záznamu z performance v přírodě, s cílem přemýšlení o větší citlivosti vůči přírodnímu světu. Jakým směrem se v algoritmickém prostředí ubírá náš cit pro přírodu, a jak tento cit náležitě oplácet?
Alžběta Krňanská chápe ornament jako prostupnou membránu mezi veřejným a soukromým, mezi vnějšími a vnitřními prostory těla. Pro tuto výstavu obraz z řady TwentyTwenty byl malován přírodními barvivy, a používá je jako performativní nástroj, který utváří a propojuje v rámci své online identity v rámci platformy OnlyFans. Výsledné dílo je tak zároveň intimní a odhalující se, v malbě Krňanské se dekorativní ornament se vytrácí v divokém, nekontrolovatelném rostlinném bujení.
A nakonec, pokud rostliny jíme, proč se s nimi také nemilovat? V sérii Pteridophilia se Zheng Bo zaměřuje na sleziník hnízdový, tedy kapradinu, která je v částech Taiwanu považována za delikatesu. V jeho díle ho v prostředí tropického lesa adoruje skupina gay mužů. I když pomineme otázku zdali rostliny tento typ kontaktu schvalují, potěcha účastníků s sebou nese i další, sociopolitický význam – jsou to právě původní obyvatelé Taiwanu, kteří považují sleziník za delikatesu, jiná ostrovní etnika či sousední národy, které Taiwan kolonizovaly, jej nejedí.
