Nomád vyráží do pouště

Pohyblivý obraz dokáže to, co chybí textu nebo jinému statickému obrazovému médiu. Pomocí jemu vlastních technik dokáže vyvolat dojem objektivity nebo vcítění se do odlišného nebo také schopnost sdílení toho společného. Dodává tak viděnému intenzitu zesilující pravdivost prožívaného. Pokoušíme-li se popsat důsledky změn, které v posledních desetiletích proměňují planetu Zemi, málokdy se nám podaří se dostat k jádru věci rychle a přesně. Vědění je rozsáhlé, rhizomaticky propojené a příliš komplexní. Společenské změny vyvolané hypertofujícím finančním kapitalismem vyrostlé na troskách souboje starého kapitalismu se socialistickými systémi ukazují, že svět se ocitá v bodu zlomu. Proměňuje se skladba obyvatelstva. Lidstvo, od neolitické revoluce skládající se převážně ze zemědělců, je nyní kompozitem nových tříd, servisní střední třídy a malého počtu boháčů, dělníků a nádeníků, prekérních zaměstnanců a přebytečných neužitečných zatracenců vytržených z míst, která již nelze obývat. Zahlédnout budoucnost takových změn je možná skrze fragmenty a sondy, ze kterých lze poskládat obraz našeho budoucího kolektivního já. Filmy na výstavě ukazují na jedné straně možnosti a touhy světa bipolárního, ještě ne globálního (Nicolás Guillén Landrián, Osama Mohammed), ve kterém naděje na lepší život a budoucnost se dala ještě věrohodně artikulovat. Na druhé straně v odrazu partikulárních případových studií současné komodifikace krajiny a volného času (Tulapop Saenjaroen, Wu Chi-Yu) Vše je zarámováno vytříbenými filmovými obrazy ve kterých svět již není alegorií, Dantovo peklo je žitou realitou (Nayra Sanz Fuentes). A obrazy opuštěnosti světa, který zmizel a lze ho zrekonstruovat jen jako loutkové představení(Pooja Gurung & Bibhusan Basnet).