Dohlížet a trestat

Angela Davis ve své knize Jsou věznice překonané? píše, že koncept vězení: [...] „ideologicky funguje jako abstraktní místo, kam odkládáme nežádoucí osoby, čímž z nás snímá odpovědnost přemýšlet o skutečných problémech sužujících ty komunity, z nichž vězni v tak nepřiměřeném počtu pocházejí.“ Autorka tu sice píše výlučně o vězeních a svoje uvažovaní v knize zakládá konkrétně na kritice vězeňského systému v USA, ale navzdory těmto konkrétnostem dovedeme její slova zasadit do širších kontextů a vztáhnout je na problematiku vězeňství globálně i na ostatní podoby institucionalizované disciplinace (což ostatně činí i samotná autorka, když poukazuje na souvislosti mezi vězeními, psychiatrickými zařízeními a školami). Výstava Dohlížet a trestat pojednává o komplexních mocenských disciplinačních systémech, jež vztyčují nepropustné stěny kolem převládajícího zjednodušujícího narativu, který rozkazuje, co a jak má být potrestáno a komu má být za co odebraná svoboda. Jedná se o systémy, které sebevědomě a bez možnosti argumentace poskytují společnosti falešný pocit spravedlnosti či jakési zvrácené výhry nad zlem. Jsou to systémy, které chtějí za každou cenu eliminovat vzdor a převzít moc nad našimi těly a myšlenkami, ať už jde o věznice nebo psychiatrické léčebny. Není tedy náhodou, že je Angela Davis hází spolu se školami „na jednu hromadu“ a na jiném místě v knize si klade otázku: „Proč vězení dává lidem pocit, že jsou jejich vlastní práva a svobody ve větším bezpečí, než kdyby vězení neexistovala?“ Oba typy disciplinačních zařízení, kterých se výstava týká, umí takový pocit vzbudit. Jejich neviditelné objetí chlácholí intenzivní emoce a prožitky, které sebou kriminalita či psychiatrické diagnózy okolní společnosti (ne-disciplinovaným) přináší. Představují jednoduchou, srozumitelnou, hladkou odpověď na to, co bychom měli dělat s lidmi, kteří přenáší drogy přes hranice nebo způsobují druhým nepohodlí projevováním vlastní „nenormálnosti“. Ale zatímco se spokojujeme s obdobným řešením a chodíme v klidu spát s tím, že veškeré nebezpečí je zamčené za zdmi těchto institucí, počty lidí s psychiatrickými diagnózami se znepokojivě navyšují a ani kriminalita nikam neodešla. Tato výstava vyplývá z hluboce transformačních osobních zkušeností obou kurátorů. Emin život během posledních přibližně dvou let formuje zkušenost se slovenskou justicí a vězeními. Poté, co se její manžel ocitl za mřížemi, nabývá pravdivost Angeliných slov mnohonásobně na významu. Plná vzteku a pocitu bezmoci Ema sleduje, jak lidi ve vězeních společnost i vězeňský personál dehumanizuje a ponižuje. Vedle toho se dozvídá příběhy těch, které nikdo jiný nevyslechne, ale kteří potřebují o to více péče a porozumění. Také z toho důvodu jsou některé z těchto příběhů nebo jejich útržky přítomny zde. Petrova zkušenost s hospitalizací na psychiatrickém oddělení měla pro něj také silně transformační charakter. Psychiatrické zařízení mu svou estetikou stejně jako i chováním lékařů připomínalo spíše vězení. Na takovém místě se člověka chápe pocit, že se něčím provinil. Jedna z věcí, které Petra v rámci této zkušenosti zajímají, je právě pocit viny neboli viktimizace osob, jež se často objevuje u lidí, kteří byli hospitalizováni, navštívili psychiatra, nebo se jinak zabývají vlastním duševním zdravím. Právě na základě těchto zkušeností se výstava zamýšlí nad významem disciplinačních systémů, o kterých si většina z nás myslela nebo myslí, že jsou našim každodenním životům vzdáleny. Výtvory přizvaných umělkyň a umělců reflektují různé dílčí aspekty života ve společnosti, která dohlíží a trestá. Od inherentního násilí, které se pojí s institucí policie a které symbolicky či prakticky metaforizuje PentHouss v uniformě, přes problematiku vězeňské práce a vykořisťování u Any Hoffner a díla vězňů Juraje Čaby a Tomáše Červeně, která představují jeden z mála vězňům dostupným způsobů či mechanismů, jak ztrátu zpracovat, až po dílo Jakoba Jakobsena, které nám a všem zranitelným ukazuje, co všechno nás může spojit a posloužit tím jako katalyzátor kolektivní akce. Společně poukazují na absurditu existence zmiňovaných systémů, způsobu jejich fungování a neoblomné víry společnosti v jejich schopnost „napravovat“, „léčit“ či vracet lidi do „normálu“. Protože zas až tak vzdálené našim každodenním životům – navzdory tlustým zdem, které nás oddělují – nejsou.