Colour Eating
Výstava Pojídání barev bere své jméno ze sci-fi románu Oval od Elvie Wilk, ve kterém jsou měnící se barvy pouličního osvětlení v berlínském městském prostoru ukazatelem udržitelnosti života. Zde je lidská zkušenost medikována a kapitalismus se šíří jako metastázující sen o věčně rostoucí produkci, vysokém rozlišení, saturaci a spektáklu. Pojídání barev zkoumá trh s touto emoční ekonomikou a osciluje mezi její apropriací a narušením.
Ve svém eseji z roku 1984 The Carrier Bag Theory of Fiction se feministická spisovatelka Ursula K. Le Guin zaměřuje na vyprávění jako techniku, která propůjčuje strukturu našim životům a hodnotám. Ursula Le Guin ve své poetické argumentaci vysvětluje, jak se v lovecko-sběračských společenstvích staly dominantními příběhy lovců mamutů. Vyprávějí se mnohem snáz než příběhy o trhání jahod, sbírání mušlí a sklízení ovsa. Příběhy, kde se objevovaly klacky a oštěpy, zastínily ty o uchovávání potravin, o ochraně, jejichž hrdiny byly vaky, hrnce a pánve. Tyto narativy, společně s naší násilnou snahou o ovládání přírody pak postupně nahlodávali étos sběračské egalitářské společnosti a ponechaly metaforický potenciál nosičů neprozkoumaným.
Jak se můžeme posunout od zbraní k nosičům jako k narativnímu prostředku a vizuální metafoře? Jakou formu na sebe mohou takoví nosiči vzít ve věku apokalyptických pandemií, spektáklu instagramu, s naší subjektivitou využívanou farmaceuticko-technokratické kulturním průmyslem? Umělecká díla zahrnutá v Colour Eating / Pojídání barev opouštějí vysokoformátové formy produkce, která často dominuje současnému umění, a používají metody samouků, kulturu selfie a nízkonákladové pracovní prostředky, částečně z ekonomické nutnosti, částečně jako strategii vycházející z (eko)feministických, queer a diasporických zkušeností a zážitků nově nastupující generace umělců.
Dílo Elišky Havlíkové promlouvá svým vlastním osobitým jazykem, který se svou queer poetikou uvolňuje z konvencí. Formou deníku se film Hungry. For More. pohybuje mezi vysoce evokativním vyprávěním příběhu a citovým účinkem barvy, kdy se stažený materiál prolíná s osobním archívem umělkyně. Dystopické krajiny, dramatické scenérie a příběhy o stávání se dospělou jsou utvářeny kombinací afektu jazyka a barev. Tak odbourávají a demystifikují vypravěčské konvence až na jejich elementární základ, a přece evokují pocity nadšení i děsu.
Ve filmu Tình Cảm autora Minh Thang Phama funguje jazyk jako akumulace různých spojení, kde se autorita řeší u rodinného oběda se zdůrazněním generačního a mezikulturního konfliktu. Z dialogu mezi otcem a synem vyplývá cosi, co lze interpretovat jako důvěrná gesta vzájemné péče a zároveň obskurní vměšování.
Materialita pohyblivého obrazu je využita v díle A pak přestal od Alex Sihelské, prostřednictvím animovaných, provizorních, křiklavě zbarvených tvarů, které jakoby přetékají z útrob domácnosti. Opakované pohyby, jako je mnutí rukou, tělo zavalené hlínou v trávě utvářejí pomyslný prostor, kde je obsaženo sexuální násilí jako afekt paměti, pohřbený a ukrytý, a přece znovu narůstající a deroucí se na povrch.
Zaujetí pro „příběhy“ v Colour Eating je také reflexí nad způsobem, jak se prolínají se sebeprezentací a utvářením osobní značky na sociálních sítích, když algoritmicky diktují viditelnost a neviditelnost těl a jejich politiku. Ve svých videích na YouTube zkoumá Tereza Vinklárková kulturu sdílení a influencerek, pod alter egem Gloriye Komarové. Její instalace You Should Help It To Grow, Too zápolí s myšlenkami účasti a odmítnutí práce v ekonomii obrazu na sociálních médií a kriticky zkoumá témata ekologie a její přeměny v komoditu.
Jan Matýsek se zajímá o likviditu a performativitu genderu prostřednictvím technologické meditace. Jeho toxická, těžko zařaditelná a dezintegrující postava v I can be real as you can dream naznačuje nestabilní tělesné hranice, multiplicitu a prostupnost kůže. Přímo hypnotické tempo mluveného komentáře čerpá z estetiky instagramových filtrů a anomální mostrozity, je zároveň estetické i znepokojivé.
BOB LIFE dokumentuje setkání Amalie Ulman s tajemným holubem, který se jednoho dne objeví v její výškové kanceláři v Los Angeles. Bob se stává Amáliiným tichým společníkem, spoluperformérem a rekvizitou, která se v letech 2015 až 2018 pravidelně objevovala na Instagramu umělkyně. Ve své proměně z Instagramu na film prezentovaný v Colour Eating vypráví Bob příběh ze své strany jako ztělesnění tradiční hetero-cis maskulinity, kdy podrobně líčí svoje martyrium života v zajetí s Amalií Ulman. V detailních záběrech Bobova mrkajícího, neproniknutelného oka tato imaginární role problematizuje schopnost mluvit za druhé nebo se stát opravdu rovnocennou součástí jejich životů.
Jak se tato schopnost pojmenovat a sdělit příběh opětovně přehrává v setkáních s ne-lidskými jinými? Inspirován terapeutickými narativy s použitím trop ze žánru fantasy zabývá se film Denisy Langrové who stole the speed lacks slowdown (ne)možností mezidruhové komunikace prostřednictvím antropocentrických manter osobního rozvoje. Nicméně, jako je to u dalších umělců na této výstavě, je její dílo spekulativním příběhem vytvořeným jako prostředek přežití. V závěru je technoheroismus zbraní v Denise příběhu nahrazen dotekem – bodem kontaktu, nosičem Ursuly Le Guin, který uzdravuje a chrání.
Opening: Thursday 2 July 2020 18:00 – 21:00
Exhibition continues 3 July – 15 September 2020
Open Wednesday – Sunday 12–18:00
LIVE PROGRAMME:
(Without) Consent 6th August 2020
The launch of the publication (Ne)súhlas with performative lecture of Alex Sihelská with sound designed by artist Ester Grohové
In partnership with Prague Pride
30th August 2020
The launch of the zine Happy Antibodies with a dance workshop organised by Kateřina Konvalinová and a DJ performance by the British artist and performer Chooc Ly Tan
