Things That Knowledge Cannot Eat

V průběhu poslední dekády jako by nás zaplavila všudypřítomná atmosféra „ztráty smyslu“. Od Tide Pod Challenge po fenomén sexy rat men, od projednávání UFO v americkém kongresu po VR headset, který vás zabije, pokud zemřete ve hře. Viděli jsme Elona Muska poslat své auto do vesmíru, Grimese číst na ulici komunistický manifest, Trumpovy příznivce obsadit Kapitol s rohy a kopími, i kolaps světového obchodu způsobený uvíznutím jediné lodi v Suezském průplavu. Jen stěží se lze ubránit dojmu, že realita působí nějak podivně – zdá se být pokřivená, zohýbaná, deformovaná. Žijeme ve víru událostí, který se točí tak rychle, že je prakticky nemožné cokoliv pojmenovat či postihnout. Nebo, jak se jednou vyjádřil science fiction spisovatel Bruce Sterling, „padáme k Zemi rychlostí devět set kilometrů za hodinu“, jen abychom si všimli, „že tam žádná Země není“.

Digitální sféra prostupuje do přediva „fyzické“ reality s nečekanou pružností. Samotné vnímání časoprostoru se tak v post-digitální, post-mediální, post-pravdivé, post-cokoli době radikálně proměňuje. Říká se, že s nástupem internetu jsme přešli od expanze k implozi, ale dnes to spíš vypadá, jako by obě síly působily naráz. Obrazy se z displejů rozlévají do světa s takovou intenzitou, že představa života „off-screen“ zní zastarale. Všemu vládne nestálost, a přitom vězíme až po kotníky v čemsi velmi lepkavém, temném a podlém. V tomto absurdním stavu sevřené tvárnosti může i ta nejnepatrnější maličkost nabobtnat v tsunami, poháněné rozporem mezi hladkou rychlostí dat a mohutnými chapadly optických kabelů, které objímají Zemi hluboko pod hladinou moře. A zatímco jediné krátké video animované 3D hlavy vykukující ze záchodové mísy dokáže zmutovat v intergalaktický epos, zprávy o chudobě, hladomoru nebo dokonce genocidě mohou stejně snadno zůstat ve stínu.

Díla na výstavě zkoumají tyto deformace měřítka, časovosti a významu – mapují podivnou anatomii dneška skrze napínání jeho protikladů. Nově vzniklá práce tvůrčího dua Robuche (Lou Buche a Javier Rodriguez) odlupuje pevný povrch galerie, aby za ním odkryla nepoddajnou změť obrazů, která odráží posuny ve vnímání času a prostoru v postdigitální době. Další dvojice na výstavě, Jakub Hájek a František Hanousek, zkoumá často přehlíženou, rubovou stranu naší „bezdrátové“ sociotechnické infrastruktury: pomocí DIY postupů a sesbíraného hliníkového odpadu tvarují výstavní prostor v ironickém uměleckém gestu na pomezí autonomní praxe a výstavní architektury. Projekt Radicalization Pipeline Thea Triantafyllidise líčí nekonečnou bitvu mezi občanstvem, armádou, policií a fantastickými bytostmi. Vychází z událostí útoku na americký Kapitol 6. ledna 2021 a prostřednictvím živé simulace rozehrává spojitost mezi algoritmickou radikalizací a fikcí, která stále zřetelněji určuje podobu současné politiky. Mizející rozdíl mezi „skutečným“ a „fiktivním“ rozvíjí i dvoudílný ponor Silvie Dal Dosso do bažiny podivných obrazů v práci The Future Ahead Will Be Weird AF (The Ultimate AI CoreCore Experience). Videa, vyprávěná deepfakem známého dokumentaristy Adama Curtise, zachycují slastnou melancholii ze ztráty kontroly nad realitou. Kdesi uprostřed pochroumaných obrazů AI, civilizačního kolapsu a halucinatorního ASMR se ptají: „Přežijeme tenhle chaos?“. Nedostatečnost slov k popisu situace přímo ztělesňuje performer*ka Tonica Hunter ve videu Composition I. Ondřeje Houšťavy a kolektivu. Rozpad jazykových kódů nás však nemá uvrhnout do zoufalství, ale naopak naznačuje hlubší rovinu vyjádření a prožívání, otevřenou asynchronicitě a jinakosti.

Často se dnes mluví o „polykrizi“, „době postfaktické“ nebo o tom, že se svět stává „příliš složitým“. „Věci“ však nespíš byly příliš složité odjakživa a co se nyní jeví jako stav nové komplexity je možná jen posledním zaskřípáním zrezivělého heuristického řetězu, jímž jsme se pokoušeli držet obraz světa na uzdě. Slova nejspíš nestačila nikdy. A reprezentace nás od počátku klamala. Právě konečný rozklad osvícenské racionality nám však nabízí příležitost otevřít se tomu, co Delphi Carstens a Mer Roberts (v eseji, který dal této výstavě název) označují jako „podivné afektivní stávání se, slizké a umělé zároveň“. Ztráta „smyslu“ je samozřejmě společensky a politicky závažná, možnou naději snad lze ale nalézt v tom, že nás nutí připustit si chaotickou, neuspořádanou povahu světa plného „věcí, jež moudrost nestráví“.

Vystavená díla:

Theo Triantafyllidis (GR): Radicalization Pipeline (2021), Real-time simulace, soundtrack Diego Navarro, s laskavým svolením umělce a The Breeder Gallery, Athens

Ondřej Houšťava (CZ) & kolektiv (Lenka Adamcová, Tonica Hunter, Tomáš Košarišťan, Denis Kozerawski, Silvia Sviteková a Gabriela Procházka): Composition I. (2021)

Silvia Dal Dosso (IT): The Future Ahead Will Be Weird AF (The Ultimate AI CoreCore Experience) (2023/2024)

Jakub Hájek a František Hanousek (CZ): Aqua-Ductus 5G (2024); Ferrum-Formis Matrix (2024); Spiritus-Tubus (2024)

Robuche (Lou Buche & Javier Rodriguez) (FR, ES): Amid The Channels (2024); Totally Whirled (2024)

Photo by: Jan Kolský