Jménem Nikdo

Pokoušíme-li se vymezit téma výstavy, můžeme si pomoct drobnou aktualitou. Nedávno nejbohatší český selfmademan v jednom rozhovoru připomněl lidstvu, že všichni umřeme. Dodal, co je jeho vizí: „… Do té chvíle se budeme snažit rozvíjet aktiva tím nejrozumnějším a nejzodpovědnějším způsobem.“ Toto krátké vyjádření je roztomilým vyznáním oddanosti akumulaci kapitálu až do hrobu. Nechme nebohého obchodníka jeho fanatické víře v zisk a soustřeďme se na daleko zajímavější otázku, která se tím otevírá. Nastíněnému společnému a asi definitivnímu budoucímu osudu se vyhnout nejspíš nedá, ale již v současnosti – a to mnohdy kvůli lidem, jako je právě autor citované myšlenky – jsme vrženi do spleti kolektivních představ a situací, které jsme si nevybrali nebo s nimiž se nemůžeme snadno ztotožnit. Když pomineme utopickou možnost změny podmínek či naopak úplné rezignace, lze vůbec společnému osudu uniknout (případně se o to alespoň pokusit)?

Boháčův až děsivý konformismus zosobňuje náš svět v kostce, je ale možné z tohoto světa dezertovat? Otevírá se pole plné rozporů. Takový dezertér se ocitá mezi dvěma ohni: nechce se nadále podílet na bezpráví páchaném skupinou, k níž náleží, ale nemůže se zároveň zbavit spoluzodpovědnosti, kterou za něj už nese. Pro jednu stranu je zrádcem, z pohledu druhé strany ale tato zrada není žádným vykoupením. Výstava Václava Magida se zabývá únikem před kolektivním osudem a tuto rozporuplnou individuální zkušenost metaforicky rozvíjí v expozici rozdělené do dvou částí. V první z nich sledujeme obraz skutečnosti, z níž chce dezertér vystoupit, a v druhé podmínky, které musí splnit, aby mohl překročit hranici a začít tak nový život. Magid je umělec, jehož práce je založena na dialogu disciplín. Identifikuje a zobrazuje rozpory, které unikají snadno pojmenovatelným kategoriím a překračují zjednodušující hranice mezi dobrým a špatným.

Václav Magid (1979, Leningrad) je umělec, kurátor a spisovatel žijící v Praze a Brně. Po nedokončených studiích AVU a UMPRUM získal magisterský titul z filozofie na Filozofické fakultě UK, kde dále pokračuje v doktorském studiu estetiky. Ve své tvorbě zkoumá vztah každodennosti a ideologie (např. samostatné výstavy Souřadnice, Brno: Atrium Moravské galerie, 2012; Autonomie, Ostrava: PLATO, 2015; Všade doma, dobře nejlíp, společně s Katarínou Hládekovou, Brno: TIC, 2023; autorská kniha Malá encyklopedie nepatřičností, Praha: ArtMap, 2019). Vystavoval na skupinových přehlídkách v ČR a zahraničí (Lyonské bienále, 2013), dvakrát byl finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého (2010, 2013). Kurátoroval řadu skupinových výstav (Věcné stavy, Karlín Studios, 2006; Punctum, Futura, 2008), jeho posledním kurátorským i teoretickým projektem byl cyklus sedmi výstav a publikací Podmínky nemožnosti (Galerie Kurzor, 2017–2018). V letech 2006–2018 působil na vědecko-výzkumném pracovišti AVU, kde vedl (společně s Jakubem Stejskalem) odborný časopis Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny. V současné době přednáší teorii a dějiny umění na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně a Akademii výtvarných umění v Praze.